Marek

Moje cesta s Ježíšem nezačala v kostele ani v klidu. Začala v temnotě. V minulosti jsem žil život plný chaosu – satanismus, drogy, okultismus, destrukce sebe i vztahů. Hledal jsem smysl, sílu, kontrolu, ale čím víc jsem se snažil utéct před bolestí, tím hlouběji jsem klesal. Myslel jsem si, že už není cesta zpět. Že jsem ztracený.

Ale Pán Ježíš přišel i tam, kam bych si nikdy nemyslel, že by vstoupil. Ne s hněvem, ne s odsouzením, ale s milosrdenstvím, které mě rozložilo na kolenou. Dotkl se mě uprostřed temnoty a řekl: "Tady jsi. A já tě znám. A chci tě zpátky." Nezasloužil jsem si to. A právě proto je to milost.

Dnes už žiju jiný život. Neříkám, že je lehký. Neříkám, že všechno zvládám. Ale vím, komu jsem uvěřil. Cesta přede mnou je ještě dlouhá. Vím, že bude stát úsilí, odvahu, někdy i slzy. Ale už nejdu sám. Vím, že mě vede Ten, který za mě dal svůj život.

Učím se žít jinak. Ne podle toho, co cítím nebo co mě svádí, ale podle toho, co je pravda. Každý den se učím trpělivosti, pokory a lásce. Někdy je to tiché, neviditelné, ale hluboké. Věřím, že Bůh mě proměňuje krok za krokem. A to, co začal, také dokončí.

Nejsem svatý. Ale jsem zachráněný. Ne proto, co jsem udělal já, ale proto, co pro mě udělal On. Patřím Mu. Navždy. Ať je s mým životem uděláno, co On chce – já jen chci být Jeho. A milovat Ho tak, jak On miloval mě, když jsem byl ještě ztracený.

Šárka

Pocházím z nevěřící rodiny, o Bohu jsme doma nikdy nemluvili. Jako malá holka jsem šla s babičkou na hřbitov a ptala se jí, co je po smrti. Ona mi odpověděla, že po smrti není nic. Ta odpověď mě děsila. Když jsem byla starší, ptala jsem se mojí mamky, jaký má život smysl. Ona mi řekla, že život je vlastně krutý, je třeba se radovat z maličkostí. Tato odpověď se mi také nelíbila. Jak se radovat z maličkostí, když všechno končí tím děsivým NIC? Tehdy jsem začala přemýšlet, jestli existuje Bůh. 

Po nějakém čase mé hledání neustalo. Rozhodla jsem se, že to musím zjistit. Klekla jsem si doma v obýváku a řekla: ,,Bože, nevím, jestli existuješ, ale jestli ano, dej se mi prosím poznat, já to chci vědět." V mém životě se začaly dít věc, které nebyly náhoda. Začala jsem se setkávat s různými křesťany a ti mi řekli o Ježíši, že má plán pro můj život a že můžu být s ním. Tehdy jsem pochopila, že Bůh moji modlitbu vyslyšel. Jeho odpověď zněla: ,,Ježíš." Ještě ten den jsem mu odevzdala svůj život a poprosila jsem ho, aby byl stále se mnou. Dnes vím, že v Bohu mají smysl i ty maličkosti, o kterých moje mamka tehdy mluvila. Nejsem sama, Ježíš je vždy se mnou a můj život má smysl.

Saša

Předtím, než jsem se stal věřící, nebyl jsem úplně nevěřící, protože když jsem řešil něco důležitého, tak jsem se tajně modlil. Miloval jsem svou ženu i dceru, ale většinu roku jsem byl pracovně pryč. Takto jsem žil dlouhou část svého života a už jsem nevěděl, jak dál. Nakonec to vyvrcholilo tím, že jsem byl pryč celý rok a vypadalo to, že budu i ten další. Neměl jsem žádnou naději. Cítil jsem nejistotu, strach a osamělost. Protože jsem měl hodně volného času, často jsem přemýšlel. Myslel jsem na svou ženu, že ji miluji a nejvíc ze všeho chci být s ní, ale nemůžu. Dokonce jsem volal k satanovi, že chci prodat svoji duši, aby to skončilo. On se mi pak ukázal jako příšera v noci, šel ke mně, díval se mi do očí, cítil jsem jeho dech na svém obličeji… ale protáhl se vedle mě a nic mi neudělal. Dostal jsem obrovský strach, nemohl jsem se ani pohnout. Nějak jsem se poté dostal domů a ihned zavolal svojí manželce. Protože má žena byla věřící, doporučila mi se naučit nazpaměť Žalm 91. Zároveň jsem si, protože jsem to viděl ve filmech, koupil stříbrný kříž na krk.

U Lipnice nad Sázavou byl starý opuštěný lom. Toto místo jsem měl velmi rád a trávil jsem tam mnoho času, popíjel pivo a postupně jsem přečetl 4 Mojžíšovi knihy a skoro ničemu jsem nerozuměl. Jednoho dne jsem tam potkal 2 lidi. Byl jsem velmi naštvaný, protože mi kazili moje místo odpočinku a doufal jsem, že brzo odejdou. Ale místo toho, aby odešli, se mě zeptali, co pro mě znamená můj kříž, jestli jsem věřící. Z ničeho nic jsem jim řekl, co mě trápilo i o Žalmu 91. Pozvali mě v neděli do církve.

Když jsem přišel domů, byl jsem jakoby mimo tělo, mezi nebem a zemí. Vyprávěl jsem to pak manželce a dceři, ale oni mi nevěřily a myslely, že jsem opilý. V sobotu se situace uklidila a mě už se nikam nechtělo. V neděli mě ale jako by něco zvedlo z mého obvyklého místa odpočinku a odvedlo do církve. Po skončení jsme seděli a já se zeptal: "Miluji svou ženu, co musím udělat, abych byl po smrti s ní?" Vysvětlili mi, že Ježíš dává naději, svobodu, odpuštění, sílu a On sám je láska. Od té chvíle jdu za Ježíšem a On se stal Pánem mého života a já vidím, jak mocně koná v mém životě i v životě mojí rodiny a přátel. Sláva Jemu navěky, amen.

Eva

Jsem z věřící rodiny. Mluvit o Bohu pro mě bylo vždycky normální a přirozené. Sama za sebe jsem se rozhodla přijmout dar věčného života jako velmi malá holka a upřímně si to nepamatuji. Vždycky jsem věděla, že mě Bůh miluje. 

Ve 13 jsem ale těžce onemocněla. Trávila jsem mnoho času v nemocnici, brala spoustu léků apod. Díky tomu jsem se cítila hodně slabá, musela jsem přestat závodně sportovat a ztratila jsem i kamarády, protože jsem moc nemohla chodit do školy ani na kroužky. Právě odcizení od mých přátel bylo pro mě velmi těžké. O svojí nemoci jsem nikdy nemluvila, protože jsem se hrozně styděla a myslela jsem si, že mi lidé nebudou rozumět. Postupně jsem se ale rozhodla, že chci víc rozumět Bohu. 

Pamatuji si, že jsem byla zrovna v nemocnici a bylo mi hrozně špatně a cítila jsem se naprosto opuštěná, a tak jsem se rozhodla modlit a otevřela Bibli a přečetla si, co zrovna bylo na stránce. To slovo mi strašně pomohlo a já jsem pak měla pokoj v srdci, i když jsem předtím byla smutná a zoufalá. Zaplavilo mě vnitřní teplo a radost. Prožila jsem, že Ježíš je můj nejlepší přítel, nikdy mě neopustí, a že mu na mě záleží, protože i když mi lidé kolem nemohli rozumět, Ježíš mi vždycky rozumí a ví, co potřebuji a má mě rád. 

Jsem hrozně vděčná za Ježíšovu lásku a jeho přátelství, díky kterému se nikdy necítím opuštěná nebo nemilovaná. A to, co Ježíš udělal pro mě, může udělat i pro tebe!

Michal

Pocházím z nevěřící rodiny, nikdy jsme o Bohu nemluvili Přesto jsem o tom přemýšlel. Vždy jsem si říkal, že něco je nad námi, že tu nejsme náhodou. Hodně jsem se věnoval sportu, začal jsem běhat a později na vysoké škole jsem se vrcholově věnoval atletice, hodně jsem jezdil na kole a lezl po skalách. Myslel jsem si, že čím více budu dělat aktivit, tím více budu spokojenější. Při vysoké škole jsem chodil na brigády a snažil jsem se vydělat co nejvíc peněz. Což se mi i dařilo, ale přes všechny aktivity, zábavu i vydělané peníze jsem nebyl vnitřně spokojen. Stále jsem měl pocit, že mi něco chybí.

Po roce 1989 se objevily nové možnosti. Říkal jsem si – teď teprve začne opravdový život. Bylo mnoho nových věcí, ale stejně jsem nebyl spokojen. Začal jsem číst Bibli a také moji kamarádi okolo mě se stali věřícími, říkali mi o tom, zvali mě do církve, ale já jsem nechtěl. Neviděl jsem pro to důvod. Zaujalo mě na nich něco jiného. Znal jsem je již dříve a od té doby, co se stali věřící, tak jsem na nich viděl změnu – byli vnitřně vyrovnanější, pokojnější, radostnější. Začal jsem o tom víc přemýšlet, že mi chybí vnitřní vyrovnanost, pokoj v srdci, radost a ty všechny vnější věci, které dělám to nemohou zaplnit. Říkal jsem si – mám peníze, mám mnoho aktivit, ale stejně nejsem spokojen. Rozhodl jsem se, že se přiblížím k Bohu. Poprvé v životě jsem se modlil – bylo to jednou v noci v roce 1991 poblíž Jihlavy. Tehdy se mě Bůh dotkl a já jsem zažil poprvé osobní zkušenost s Bohem. Od té doby získávám vnitřní vyrovnanost, radost a pokoj, získal jsem tím smysl života. I když jsem měl mnoho aktivit, cítil jsem uvnitř prázdnotu a to se změnilo, našel jsem smysl života.

Halina

Jako dítě jsem hodně času trávila na vesnici s babičku. Brala mě do církve a hodně věcí jsem se naučila od ní. Pak, když jsem byla starší, moje maminka uvěřila a začala chodit do církve Skála spasení. Dlouho jsem si žila úplně normální klidný život. V 16 jsem potkala svého budoucího manžela Sašu a už ten život nebyl tak klidný. Když mi bylo 19, tak jsme se vzali a v roce 2000 se nám narodila dcera Anička. V roce 2000 byla na Ukrajině krize a nebyla žádná práce, ani žádné peníze. Dostávali jsme od státu jako pomoc na dítě v přepočtu 6 korun na měsíc. 

Manžel nebyl zrovna anděl ani před narozením dcerky, ale po jejím narození se ještě pohoršil. Peníze se snažil získávat nelegálními cestami, ale ať dělal, co dělal, stejně jsme nic neměli. Snažila jsem se ho přemluvit, aby si našel nějakou normální práci, ale marně. Trvalo to léta. Situace se změnila, když za námi přišla moje maminka, že v její církvi je paní, která má svoje kadeřnictví a ta by mě vyučila a přijala do zaměstnání, i když jsem měla vystudované účetnictví. Ale podmínkou bylo, že musím začít chodit do církve. Neměla jsem na výběr a souhlasila jsem. Tak jsem začala svůj život jako věřící. 

Po nějakém čase jsem se nechala pokřtít. Musím říct, že se nic zvláštního nedělo. Chodila jsem v neděli na bohoslužbu, manžel mi to čas od času zakazoval. Tvrdil, že je to sekta, a že od mě chtějí jenom peníze. Kvůli tomu jsem nemohla v církvi sloužit ani růst. Hodně mě trápil manželův život. Věděla jsem, že mě miluje a udělá pro mě cokoliv, ale nevěděla jsem si rady. Protože jsem ho milovala a pořád miluji, začala jsem se za něj modlit a s kamarádkou jsme se i postily. Byla jsem vytrvalá, ale nic se neměnilo, spíš se to ještě zhoršilo. Dostala jsem strach, nejistotu a opouštěla mě naděje. Ale v Bibli jsem našla místo, kde bylo napsáno, že žena zachrání muže svého. Uvěřila jsem tomu. Po 10 letech mi najednou zavolal, že uvěřil. Na začátku jsem mu nevěřila, ale pak jsem viděla víc a víc, jak se proměňuje, jak jde za Ježíšem a konečně jsem získala spokojenost a jistotu. I naše dcera se rozhodla pro Ježíše a vzala si věřícího manžela a já konečně začal duchovně růst. Díky Pánu Ježíši za všechno, co mám. Amen.